Zebra

Přiznejme si, je to nesmysl. Porgáči se odjakživa vyznačovali zuřivou neláskou k nalinkovaným autoritativním směrnicím a zkostnatělé předpisovosti, neb byli vychováván v liberárním ovzduší školy div-ne-rodinné. Kdo kdy viděl kráčet Porgáče po přechodu? Kdepak, ten si vždy vesele trajdal přes ulici, nic nedbaje troubování a houkání motoristů či cinkotu pološílených tramvajmajstrů, vždy tou svojí, tedy nejlepší, cestou. Jenže ouha, vysoká škola už je taková, že nutí i odchovance prestižních ústavů zhusta kráčet po pruhovitých zebrách. Zebry se ovšem přirozeně vzpouzejí a vzniká leckdy pozoruhodné a rozkošné rodeo vysokého vzdělávání. Zouvám tedy vysoké boty s ostruhou, odkládám stetson na věšák, zapaluji marlborku a s tvrďáckým sevřením v koutku úst počínám vyprávění o tom, jak probíhá můj dosavadní boj s divokým sudokopytníkem.

Bylo by zřejmě zbytečné, snažit se bourat světaznalým gymnasistům mýty o vysokém školství, neb ty padly už kdysi dávno za oběť zdravému cynismu a skeptickému pohledu na svět. Pojednání o byrokratickém papírování, mnohahodinovém postávání na desítkách studijních oddělení, všeobecně vládnoucím informační chaosu ražení "co se nedozvíš náhodou, nedozvíš se nikdy" a jiných muškách na hromádce vysokých škol tedy přeskočím a přejdu rovnou ke znakům pobytu na ranči, kterému se mezi honáky říká všelijak, ale oficiálně nese název Český jazyk a literatura. Součást velkostatku FF UK.

Jak už sám název oboru napovídá, jedná se vlastně o dárkový balíček typu 2v1. Což s sebou nese mnohá úskalí. Ten, kdo má prvořadý zájem o naši líbeznou mateřskou mluvu, záhy zjistí, že mu do vytouženého balíčku nějaký škodolibec přimíchal i takové rarity jak literaturu devatenáctého věku, literární proseminář či úvod do teorie literatury. Oproti tomu, přirozeně, mladý a nadšený literát, který čte ze zvyku i obaly od sušenek a požární poplachové směrnice, se záhy zarazí nad pikantériemi ražení jazykového výkladu textu a normativní mluvnice nebo techniky a metod filologické práce. Pročež je nespokojenost obou pochopitelná, zvlášť když se na ně odněkud sápe ještě fonetika a fonologie,a obecná lingvistika a tělocvik. Zatím jsem objevil jen minimum kolegů, kteří by nad skladbou předmětů zálibně pomlaskávali nebo dokonce chrochtali blahem.

A to je prosím kolegů kolem třiceti. A kolegyň asi stovka. Což je další věc, která může nepříjemně podrazit nohy někomu, kdo je zvyklý znát jménem celou školu. Při vší snaze se mi za semestr a půl nepodařilo zanést do paměti jména všech svých spoluušáků. Ba co víc, u některých dokonce ani obličeje. Stává se občas, že mě pozdraví někdo povědomý, koho si honem nedokážu zařadit. Vždy mlčky předpokládám, že je to jeden z oné stovky nezařazených a nepojmenovaných a pozdrav opětuji. Ale stydím se do morku kostí.

Na druhou stranu je nutno přiznat, že kolegové jsou z větší míry inteligentní a sympatické bytosti. Mnozí z nich jsou dokonce šílení úplně. Ač jsem jich zatím stačil trochu blíž poznat pohříchu málo, zkoumaný vzorek se zatím projevuje velmi přítulně. Jedinců, kolem kterých radši procházím se zavřenýma očima, odvrácenou tváří a taškou naraženou na hlavě, je mile málo.

Jen jsou všichni takoví mlčenliví. Nevím, jestli opravdu PORG vychovává k nadměrné hovornosti, ale občas často mívám v některých seminářích pocit, že jsem jediný, kdo má na diskutovanou věc nějaký názor, o který se nebojí podělit s ostatními. Kupříkladu již zmiňovaná literatura devatenáctého století leckdy, obzvlášť v minulém semestru, nevypadala tak úplně jako férový zápas profesora (v tomto případě milé paní doktorky Menclové) a kolektivu studentů ale jako tenisové utkání, ve kterém jsme všechny míčky z profesorského trenažéru museli vybírat já a kolega Petr Koudelka. Děsím se představy, jak asi musely vypadat hodiny, kdy jsem já byl nemocný a Petr si, nedejbože, nestihl přečíst, co bylo předepsáno. Ticho. Deprese. Smrt...

Proti úrovni pedagogického kolektivu jen těžko něco namítat. Přeci jen je čeština na "fildě" považována za nejlepší v republice. Zdravě se tu mísí staří a zkušení s mladými a progresivními. Jen připravované omlazování sboru trochu děsí. Představa chmurných pondělků bez sluníčka pana profesora Sticha či ubitých úterků bez suchého humoru paní doktorky Menclové je vskutku otřesná. Ne že by mladá košťata neměla svoje kouzlo, vždyť nejeden Ondřej propadl uhrančivému pohledu paní magistry Čapkové, ale přeci jen je škoda se loučit se starými smetáky ražení legendárního Miroslava Červenky, když ještě metou dobře a s chutí.

Tak, to byly poznatky veterána a budoucího vysloužilce. Vypadá to totiž, že mé působení na fakultě se krátí, především kvůli zmiňované dvoubalíčkovitosti studia. Systematika umisťování svislic v morfologické analyse se u mě stále ještě podobá spíše veselé loterii než skutečnému promyšlenému systému. Což se mi asi záhy stane osudným. Proto malé doporučení: nelnete-li k jedné polovině oboru dostatečnou láskou na to, abyste byli ochotni zkousnout nástrahy druhé poloviny, volte raděj jiné útočiště. Protože, jak pravil na úvodním setkání PhDr. Petr Bílek CSc., síta jsou nastavená. A, jak dodávám já, kdo nebude mít dost sebezapření, očky se neprotlačí.

Leda zavěsit kolty proklatě nízko...

Autor článku: Mikuláš Bryan
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí